OSM MINUT

Osm minut je strašně času, čekáte-li frontu na toaletu. Osm minut není nic, trávíte-li je činností která Vás baví. Osm minut práce lze ocenit cenovkou, Osm minut radosti již ne. Osm minut smutku pak může být nekonečných, a přitom je stejně dlouhých jako ty další.

Můj dnešní příspěvek, stejně jako všechny ostatní zveřejněné v tomto týdnu vznikl v jednom jediném dni, v neděli 27. ledna 2019.

Ráno jsem vstal, abych nevzbudil další členy rodiny a začal jsem psát.

Slova se drala na povrch a já dokázal přestat až po třetím příspěvku, kdy se začaly ozývat zvuky znamenající, že čas vstát pocítili ostatní spolubydlící.

Mohl jsem vstát, jít umýt nádobí a udělat si čaj.

Vstal jsem za Osm minut osm, o dvě hodiny později, než bych chtěl.

Pak jsem psal dál a na poledne jsem zamířil do prostor své kanceláře, abych tam vyměnil řídící jednotku elektrické jednokolky, na kterou netrpělivě čeká její pražský jezdec.

V kanceláři, jež je součástí stoleté historie města Plzně, historie, které soukromý vlastník, dává za vlastní prostředky a vlastní prací honosnou tvář z dob jejího ranného života jsem byl sám, stejně jako ve zbytku budovy. Cítil jsem potřebu se vyjádřit, ale scházela mi již slova.

Vyjádřil jsem se proto způsobem, k němuž se uchyluji zřídka, ale s radostí těla i duše.

Má hudba nemá noty

Nemá ani houslový klíč a jediné co udává její rytmus je tep mého srdce, staccato mých prstů a můj dech do něhož vkládám své já.

Stejně nedokonalých, jako jsem sám je osm minut.

Osm minut člověka a jeho duše

Bez jediného slova, říkám vše

Bez jediné myšlenky, milion jiných

V osmi minutách, které se již nikdy nebudou opakovat, stejně jako já nebudu schopen zopakovat jejich obsah.

WABI-SABI nehmatatelné nedokonalosti

HAIKU bez rytmu

Jsem člověk

A jsem

Živ

Ještě Osm Minut Nekonečna