Otráveni dnem

Není dne, kdy by ranní vstávání nedělalo některým lidem potíže. S hekáním zvedají se z postelí v okamžiku zvuku budíku, který si nastavili, aby ho den za dnem mohli proklínat. Nevyspalí po noci, co byla moc klidná, moc neklidná, tichá i hlasitá, tmavá i moc světlá.

Namísto krásy rozbřesku nadávají, že není ještě světlo a ve slunečném dni zase na intenzitu slunce, které je pálí do očí i pod zavřenými víčky.

Vstanou-li později, pak mohou nadávat na nedostatek času.

Jsou otráveni dnem, otráveni nocí, a jediné co si užívají je samotná otrava a možnost roznášet ji kolem.

V práci s jim říká jedojedi, či infekce.

Já sám to mám jiné.

Již dobrých třicet let nepoužívám budík. Stojí sice se svými červenými digitálními číslicemi vedle mého lůžka, ale ne proto, aby mi dával impuls k tomu, kdy mám otevřít oči, ale proto, abych po ránu pozoroval, jak přelévají se čárky, které na něm ještě zůstaly. Už dávno nejsou všechny, přeci jen je se mnou dobrých třicet let a stali jsme se přáteli.

On ukazujeme mi, jak ze dvou směrů lze vytvořit nekonečno a já mu zase dávám ochutnat svých snů.

Je poměrně jedno potřebuji-li vstávat v obvyklých 5:20, či mám-li potřebu vstát dříve, či nutnost vstát později. S myšlenkou na čas probuzení usínám a vždy se budím deset minut před stanoveným časem.

Již šest let pak nenosím hodinky.

Přestal jsem je potřebovat v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že je nutné se naučit žít s časem, ne proti němu bojovat a ono to jde. Vždy jsem na jednáních včas. Často s předstihem dostatečně velkým, abych se ještě zažil E-MOTION a prohlédl si prostor a okolí místa v němž budu jednat.

V kanceláři mi visí hodiny. Bateriové. Z nabídky obchodního domu IKEA. Dárek. Jejich ručičky ukazují na dvanáctou. Pořád. Baterie nebyla vložena.

Kdo přijde poprvé, často se diví, kolik, že je to hodin. Hypnotizuje ručičky a někteří se i zeptají, zda-li ukazují správný čas.

Jistě, odpovím, ukazují totiž kolik máme času na změnu

Přicházejí-li mí návštěvníci znovu a znovu, hodin si ani nevšimnou a když, pak registruji jejich úsměv, zavadí-li o ně svým zrakem. Čím dále méně jich nosí hodinky.

Není to náhoda.

Naše setkání jsou, jak mi někteří řekli, mimo prostor a čas.

Ze stresu soupeření s časem je má pracovna časovou kapslí schopnou nechat za svými dveřmi stres a nepohodu věčného běhu, sprintu, který končí spolu s životem.

Nebylo to cílené, nebyl to záměr nabízet detox, ale je zde a cítím ho i já sám.

Dnes ráno jsem například po svém probuzení viděl krásu první rudé linky, která utnula noc a postupně rozlévala se v kaňku protahujícího se slunce. Zrozen byl den a báseň. Dávno ztracená, však nikdy ztracená, protože kdo bude chtít ji dohledá na stránkách paměti s občasnými výpadky, které se říká internet.

Přeji Vám krásné pondělí a týden prostý jedu v jakékoli jeho podobě.

Komentáře
  • Kategorie
  • Můj blog

    Formulář