Padesát Pět do Roka

Název, jak z fantastického románu skrývá skutečně něco neskutečného. Něco, čemu bych se i já sám při své fantazii před rokem pravděpodobně zasmál a snad se i zamyslel před tím, než bych se zasmál ještě jednou nad pošetilostí blázna. A přeci je to tak.

Už jen 5 příspěvků mi schází k tomu, aby má cesta do budoucna dosáhla jednoho roku.

Píši svůj blog tak, aby vycházel každý den od pondělí do pátku a výjimečně přidám i dny sváteční, či víkendové, ale není to pravidlem. V Praxi to pak znamená, že jeden rok, z pohledu blogu má 260 publikačních dní a tento příspěvek je Dvěstěpadesátpátý.

Velmi dobře si vzpomínám na dobu, kdy jsem si poprvé řekl, že když dokáži čtyři roky psát jeden příspěvek denně, proč bych nezkusil napsat někdy dva a psát týden dopředu. Byl jsem mile překvapen, když se mi to podařilo a hned jsem si řekl, že měsíc by také nebyl marný. A povedlo se. Tak postupně přibývaly příspěvky a prodlužovala se doba, kdy jsem mohl nejen nahlížet, ale i tvořit budoucnost.

Nyní už chápete název tak, jak byl zamýšlen a i přesto, že fantaskní zůstalo za branou, Vaše fantazie si říká, co kdybych to udělal já.

Zkuste to.

Doporučuji to každému, kdo hovoří o tom, že by potřeboval změnu.

Čeká a ona nepřichází.

Čeká dál a začíná nadávat na to, že se nic neděje

Pořád nic.

Jedno je jisté, změna nepřijde. Nečeká totiž za dveřmi, nejde ji objednat na internetu, či přenést z virtuálního světa do toho reálného. Změna totiž v každém člověku je. Je jí celý jeho život a je předtím, než začne i poté, co skončí.

Je velmi dobře možné, že duší, o které se tak často mluví, je právě změna.

Nejsem však teolog, vědec, ani učitel, natož filosof, jsem jen člověk.

Světem chodím krok za krokem a někdy, vezmu-li si svou elektrickou jednokolku, letím nízko nad krajinou pozorujíce její změny.

I krajina má duši

Stejně jako člověk, strom, zvíře, kámen, stejně jako voda a vzduch, vesmír a oheň.

Je tomu více než třicet let, kdy jsem na zadní stranu svého tenkrát ještě nepopsaného sešitu básní napsal následující slova

„Vesmír je nekonečný. Vesmír je nekonečně plný prázdnoty. Vesmír je nekonečně plný energie. Člověk a vše co ho obklopuje je součást vesmíru. Člověk a vše co ho obklopuje je energie. Každý má své určení“

Je to již tak dávno a přesto, vezmu-li do ruky tu první rukou psanou knihu, je to jako bych slova napsal včera. Jsou již dlouho mou mantrou, kterou před usnutím přehrávám si v hlavě snažíce se opět o dosažení stavu, kdy mé astrální tělo opustí svou fyzickou schránku a vydá se putovat po hvězdách.

Potkávám tam tuláky a žádný z nich nemá svěrací kazajku, všichni jsme volní. Všichni jsme na cestě a neurčuje nám ji žádné z nařízení, žádný ze zákonů, žádný z lidí. Určujeme ji mi a všichni, krok za krokem kráčíme včerejškem zítřka, abychom se rozhlédli na dnešek, jenž pro mnohé je budoucností.

Pět do roka tolik mi nyní zbývá.