Památníky zemřelých

V jedné z mála knih, které si pročítám opakovaně, stojí psáno, že žijeme v domech postavených mrtvými pro živé. Já si tuto skutečnost silně uvědomil při návštěvě Bratislavského památníku Slavín, který poskytuje kromě jiného krásný pohled na celé město.

Bylo to den před mou zlomovou přednáškou na Bratislavské Ekonomické Univerzitě, která začala první okamžitou zahraniční expanzi, jež následovala krátce po otevření IBCSD LAB MORAVIA.

Bylo krátce před sedmou hodinou večerní a na místě, až na pět rusky hovořících osob, nebyl nikdo. Nebe se připravovalo na déšť, jenž nepřišel a všude bylo ticho.

Ve stejné tichosti jsem dojel na plochu určenou pro poctu mrtvým a zahleděl se na prst, který sochař vztyčil jako upomínku na sovětské vojáky. Pro mne však to byla připomínka téměř 70.000.000 lidí, které druhá světová válka připravila o život. Většinu tvořili civilisté.

Nevím, jak tomu bylo dříve, ale dnes je Slavín obklopen honosnými vilami, z nichž mnohé jsou pravděpodobně zastoupeními zahraničních států, ambasádami a ze znaku u dveří bych řekl, že přímo naproti vchodu do památníků sídlí ambasáda Čínská, před kterou stála zaparkována flotila luxusních vozidel.

Sjedu-li kus níž, stojí tam hájovna, uprostřed lesoparku protkaného stezkami pro pěší, běžce i cyklisty a na těchto nitkách se procházeli lidé. Mnozí se psy šlechtěných plemen, včetně vznosných vlkodavů jež ve své výšce vzhlíželi na dění kolem sebe.

Jedno místo prázdné

Druhé plné života

Jedno vytvořené pro mrtvé

Druhé přizpůsobené živým

Skoro to vypadá, jako kdybychom měli více uctívat smrt než život, a to bez ohledu na její hrdinnost, či jak se v dobách mého mládí říkalo, nutnost obětovat se pro druhé.

Kdo se dnes, po mnoha desetiletích obětuje?

Nejsou to zase jen živí?

Při návštěvě Slavína jsem si uvědomil, jak důležitá má přednáška je. Krásné město, plné příjemných lidí je součástí země, která kdysi byla mou vlastí, protože stejně jako mnozí, narodil jsem se v Československu, a to bez ohledu na přívlastky poplatné době.

Jak uvádím na jednom z listů prezentace JSEM  Č L O V Ě K

A vím, že svou práci musím i nadále směřovat k tomu, aby lidé, živí lidé, měli mít kde žít, nejen přežívat. Nechci, aby žili na globální skládce, nechci, aby stavěli památníky mrtvým a sami neměli střechu nad hlavou. Nechci, aby v honbě za mamonem z nedostatku dělali nejlepší prodejní argument a vysoká cena byla výkupným za právo žít.

Za chvíli vstanu a začnu další den na cestě za jediným cílem

SVĚTEM BEZ ODPADŮ A PLÝTVÁNÍ VE VŠECH JEJICH PODOBÁCH

Je totiž ještě mnoho těch, kdo žijí v přesvědčení, že plýtvání je známkou blahobytu a tučné konto známkou úspěchu.

Je mnoho těch, pro které zítra je příliš abstraktní na to, aby se mu věnovali, protože oni žijí tady a teď a zítřek si prostě koupí, když na něj náhodou nebudou mít

Čas.