Pionýři, Svazáci

Na konci minulého školního roku, jen několik dní před prázdninami jsem měl možnost navštívit v rámci projektu MŮŽEŠ PODNIKAT První České Gymnázium v Karlových Varech. Jak to tak před koncem roku bývá, čekal jsem otrávené studenty těšící se na prázdniny.

Nedočkal jsem se

Aula byla plná a po odchodu na jednotlivé přednášky (bylo jich v rámci FFF Festivalu zorganizováno více) byla plná i zasedací místnost, ve které jsem měl, spolu s druhou přednášející, možnost přednášet. Na rozdíl od standardu nám poskytla škola celé 2 hodiny času, a to bylo vynikající. Zůstalo totiž dost času na diskuzi, a ta byla zajímavá.

Studenti totiž nekladli obecné dotazy, ale každý jednotlivý byl promyšlený a jasně definovaný a z toho jsme měli radost.

Když jsme se po dvou hodinách loučili, nejen že mé vizitky mizeli jak pára nad hrncem, ale dobrý pocit mne plně vnitřně naplnil.

Šel jsem proto do návštěvnické místnosti, kde jsem si chtěl pohovořit s dalšími přednášejícími, kteří zrovna nepřednášeli.

Neučinil jsem tak.

Nebylo to tím, že mne a moji spolupřednášející lidé o polovinu a více mladší, než jsme my sami ignorovali a téměř ani neodpověděli na pozdrav, ale diskuze mne vrátila hluboko před listopad 1989.

Místnost byla naplněna mladými kádry strany a jediné co scházelo byly rudé šátky pod krkem a svazácké kravaty a samozřejmě i odznáček na klopě.

Jak jsem zjistil z otevřené, kamarádské diskuze, všichni znali všechny a všichni pracovali na pozicích asistentů a asistentek politiků, a to hlavně v Bruselském parlamentu.

Přebíjení historek, kdo s kterým z politiků strávil více času, který je hodnějším dědečkem, co rád rozdává lízátka a který umí fakt, ale fakt dobře mluvit mi připomínala diskuze prezentované kdysi dvěma televizními programy národní televize. Diskuze, jež byli monologem muže u pultíku. Diskuze, v nichž jedinou odpovědí protistrany byla ve správnou dobu zdvižená pravice.

Přiznám se, že mi bylo fyzicky špatně a musel jsem místnost opustit a raději jsem seděl na chodbě u vchodu do školy a naslouchal rozhovoru paní vrátné a několika jejich známých o tom, jak byli o víkendu na houbách a přinesli plné košíky.

Nevím, zda-li pocit fyzické nevolnosti při poslechu některých lidí znáte.

Já ano, nebývá to časté, protože se tomu dokáži postavit, jsem-li připraven, to jsem ale v tomto případě nebyl, a proto mne to tolik zaskočilo.

Je škoda, že se naše přednášky realizovali ve stejném čase, chtěl jsem si ty jejich (aniž bych věděl o vlivu, který popisuji výše) poslechnout, ptát se před studenty a slyšet jejich vlastní dotazy. Z těch, které padaly u nás totiž čišela zdvihnutá brada, rovná záda a vlastní názor.

Věřím, že se studenti demagogům z povolání postavili stejně, jako před rokem v Karviné, kdy na pana Radka Špicara směřovaly dotazy, které se mu ani trochu nelíbily, stejně jako to, že jsem tři dny před ním, den za dnem, studentům ukazoval realitu výrobních závodů, na kterou politik nechce, a ani nemá chuť, dohlédnout.

Proč by měl?

Jeho peníze budou plynout jen tehdy, bude-li je někdo platit a dobře platí ten, kdo na to má, ne ti, kdo musí.

Při návratu do své Pracovny, po kterém následovalo jednání v další továrně jsem měl smíšené pocity. Věřím však, že si studenti udrží svůj postoj i v budoucnu, a to i když to bude těžké.

Je totiž vynikající, že se žádný nezeptal „A KOLIK TO NESE?“