Polední spánek

Nevím kolik z Vás si ještě vzpomíná na polední spánek, který byl povinnou součástí dní strávených v mateřské školce. Na podlahu rozestavily paní učitelky nízké postýlky, či spíše lehátka a každé z nás dětí převléklo se do pyjama a šlo spát. Nerado, s nechutí, ale většina z nás usnula,

A probudila se plná energie na odpoledne plné her a poznávání

Pak z našich životů polední spánek zmizel

Přišla škola a s ní stále se prodlužující výuka, kdy jediný čas delšího odpočinku byl vyhrazen konzumaci oběda.

Pak přišla práce, v níž přišla vhod naše schopnost udržet otevřené oči po šest až sedm hodin a tuto jsme vybrousili na 8,5 a více. Zda-li bytí vzhůru, rovnalo se schopnosti vnímat, se neřešilo. Důležité bylo píchnout si příchod a odchod. Ten první co nejdříve, ten druhý co nejpozději, aby bylo na útratu.

Já zažil ještě jednou dobu odpoledního spánku.

Bylo to v době, kdy jsem měl tu možnost pracovat z domova a vidět růst svou dceru, které jsme polední spánek zavedli jako standardní režim a drželi ho tak dlouho, jak se jen dalo, až usínali jsme už jen my, zatímco ona si šla číst, či hrát a nechala nás spát.

To bylo předtím, než pracovní den měl standardních deset až dvanáct hodin, aby dohnal čtyři.

Důvod pro tento příspěvek se objevil na jedné z mých služebních cest na Moravu, kdy jeden den skončil z důvodu náhlé nemoci jednoho z klientů dříve a já se vrátil před dvanáctou na PENZION LUNA ve Zlíně, který mohu všem jen doporučit, a před další prací jsem se rozhodl se na chvíli natáhnout na postel.

Usnul jsem a byl to spánek, který mi, stejně jako ty předchozí, dodal další energii, a to nejen na napsání tohoto příspěvku, ale i na zpracování nabídek nově osloveným klientům a podkladů pro další rozvoj projektů budujících svět bez odpadů a plýtvání.

Nyní však musím korigovat fakta uvedená výše.

S poledním spánkem jsem se setkal ještě dvakrát

Poprvé to bylo na střední škole, na praxi v autodílně povrchového dolu na těžbu LUPKU. Vedl ji v té době 85letý, mistr a k jeho běžnému režimu patřilo, po skromném obědě snězeném u stolu v dílně, zavřít oči a na přesně 30 minut usnout. Odpoledne byl schopen udělat více práce než o 70 let mladší učedníci.

Podruhé to bylo již v pracovním procesu, kdy stejně postupoval jeden z japonských seniorních pracovníků výrobce televizorů, ne v dílně, ale v open space kanceláři, kde seděl spolu s dvaceti českými kolegy, jeho spánek však byl, pokud si dobře vzpomínám, kratší, odhadoval bych 15-20 minut.

Na konci minulého roku, i v průběhu letošního jsem pak zaznamenal v médiích opakovaně články věnované možnosti spánku a odpočinku v pracovní době přímo na pracovišti.

Měl jsem i možnost navštívit některé „nové“ firmy vypadající částečně jako jedna velká hračkárna. Prý i ony mají, kromě heren, podobné prostory, tam jsem se však kvůli jednáním nedostal.

Je možné, že se blížím k okamžiku, kdy polední spánek bude i nedílnou součástí mé vlastní pracovní doby, pobyt ve Zlíně s narušeným harmonogramem byl výjimka. Už dnes se však připravuji a přemýšlím, kam umístím svou postel, která mi pomůže udělat více práce i přesto, že ji přeruším spánkem vprostřed dne a kdo ví, třeba spánek pak budu přerušovat prací, i to může být CTM.