POZOR! Ve Vašem městě je 97% prázdných kancelářských budov
Jedná se o skutečnost, která není publikována a veřejně diskutována, ale skutečnost je taková, jakou ji indikuje samotný název. Je možné, že v takové budově trávíte čas, svůj pracovní čas, a i přes tento fakt si prázdnotu neuvědomujete.
Poznáváte tento obrázek?
Není náhodou od Vás?
Objevit se může po ránu, ale i po práci.
Po osm hodin však „změní se“ v mraveniště a někdy i babylonskou věž.
A i přesto, že Vaše práce trvá osm hodin ze zákona a někdy i deset hodin z neschopnosti kolegů, budou prostory, kde pracujete stát na svém místě i po Vaše odchodu, tedy dalších 16, či chcete-li 14 hodin.
Budou prázdné
Vytápěné a klimatizované
Kryté před deštěm, sněhem i horkem
Bude v nich chladnička, mikrovlnná trouba, záchod, kuchyňská linka a často i sprcha.
A před těmito domy a v jejich okolí budou lidé bez domova
Budou tam lidé, kteří podobné budovy možná zbudovali, aby nakonec skončili v nevytopených podchodech, pod stromy, na lavičkách, dříve, než se na ně umístí trny.
Vy sami budete se možná vracet do svých příbytků a domovů, přes celé město, či do dalších měst a vesnic, abyste strávili hodinku na cestě a dojeli na místo, kde máte svůj prostor k odpočinku.
A budovy, kde trávíte část svých dnů zůstanou prázdné.
Když jsem v roce 1996 otevíral pobočku velké logistické firmy v Plzni, několik let před tím, než se vojenské letiště změnilo na průmyslovou zónu, rozhodl jsem se část prostor, využít i pro bydlení, a tak na jednom patře budovy, měli jsme kanceláře a poslední z místností byla soukromým prostorem mladého muže, který kancelář vedl a pomáhal ji řídit.
Využíval jsem kuchyňky na uvaření jídla. Sprchy a koupelny pro osobní hygienu a jediné, co jsem změnil bylo pořízení neprůhledné rolety na skleněné dělicí dveře oddělující naše patro od zbytku budovy.
A byl jsem šťastný.
Měl jsem práci na dosah a v práci na dosah měl jsem domov.
Cesta do práce probíhala v pyžamu před příchodem ostatních, na které jsem vždy již čekal plně ustrojen s kusem práce odvedeným a připraveným k rozdělení. Zahraniční kolegové a zákazníci vítali dostupnost člověka na telefonu ve dne v noci a bylo málo těch, kteří ji zneužívali.
Nebylo to poprvé, kdy bydlel jsem v práci.
Na hradě Křivoklát to bylo na prvním nádvoří. Na vojně to bylo v kasárnách. Jako AU-PAIR ve Velké Británii to bylo v pokojíku 2×3 metry, ale jedno bylo společné.
Byl jsem šťastný a spokojený.
Spojoval jsem lásku k domovu s láskou k práci.
A jen mne tak napadá, co by se se stalo, kdybychom prostory, kde pracujeme nechali žít i poté, co odejdeme. Jak obtížné by bylo změnit místo k práci na místo k odpočinku.
Jak těžké by bylo nabídnout lidem „domov“
Nebylo by to těžké, jen by bylo třeba CHTÍT a o tom ani sociální investoři, nemají chuť přemýšlet, či se mýlím?
