Pro koho nejsou elektrické jednokolky

Když jsem v dubnu 2015 psal článek Pro koho jsou elektrické jednokolky, vůbec jsem netušil, že se jednou stane jedním z nejvyhledávanějších mého blogu v době jeho publikování na platformě iDNES. Stalo se, a protože se situace nezměnila, a protože se blíží další Vánoce,

rozhodl jsem se po čtyřech a půl letech navázat a pro změnu prozradit, pro koho elektrické jednokolky nejsou. Tím by mohl být kruh JING JANG uzavřen.

Je důležité vědět, že elektrické jednokolky nejsou pro lenochy.

Dovolím si to říci, protože zatímco první článek vyšel v době, kdy jsem se hrdě hlásil k 650 najetým kilometrům, tak v době, kdy čtete tento článek mám najeto 50x více, tedy něco přes 32.000 km.

Ti ať raději zvolí jiný dopravní prostředek, například elektrickou koloběžku, skůtr, či automobil. Jízda na elektrické jednokolce totiž vyžaduje, kromě jiného potřebu trénovat a poznávat své vlastní tělesné limity tak, jak to nečiní žádný, ze mě známých dopravních prostředků, tedy zevnitř.

Zaslechnu-li někoho, kdo říká, že jsem líný, rád zastavím a nechám ho, či ji svézt. Za dobu, kdy jezdím nedokázal při prvním nasednutí samostatně jet vůbec nikdo, proto prvojezdce a prvojezdkyně držím zezadu v podpáždí.

Stačí jen několik sekund a myšlenka na lenost se rozplyne jak kouř nad ohněm, stačí minuta a jezdci i jezdkyně s roztřesenýma nohama sesedají, či spíše sestupují s otazníkem, jak to jenom dělá, to fakt není sranda.

Pak je zde ještě druhé skupina, pro které elektrická jednokolka není, jsou to mrtví, nenarození a ti kteří ještě nedosáhli 25 kg hmotnosti a noha jim nenarostla minimálně přes délku stupačky.

Kdokoli mezi se může stát jezdcem.

Schopnost jízdy na elektrické jednokolce, či chcete-li EUC (Electric UniCycle) není o věku, pohlaví, povolání, funkci, či množství peněz, které máte na kontě. Je to o vášni a schopnosti vytrvat.

Jízda je nízký let nad krajinou, tak nízký, že i hlemýždě míjíte těsně kolem okem a jim se třesou /parůžky/ s udiveným pohledem, co to tu letí. Osobně rád hlemýždě při jízdách po stezkách a chodnících zachraňuji a z cest je umísťuji do trávy kolem, protože i oni mají právo na to, letět nad krajinou.

Miluji okamžiky, kdy prvojezdec, či prvojezdkyně pocítí poprvé onu neuvěřitelnou volnost letu. Kdy on, či ona, v mých rukách roztají a oddávají se slunci a větru napospas. Kdy lidé bez ohledu na věk mládnou, sílí jim svaly a oni a ony jsou plní či plné energie žádajíce ještě o chvilku toho zázraku.

Mýma rukama prošlo přes 10.000 lidí, množství prvojezdců a prvojezdkyň, které jsem potkal na náhodných výletech, či cílených cestách a nezmizel v dáli, ale zastavil se, abych řekl, co a jak a nechal je ochutnat.

Věřím, že v době, kdy čtete tyto řádky budou již elektrické jednokolky využívat i lidé, pro které jsem již ve svém prvním článku, zmíněném v úvodu, chtěl stroje připravit a je pro stroje. Ne senioři, ti již krásu objevili a nejstarším prvojezdcem byl 85ti letý Plezňák, zatímco nejstarším aktivnímu tuzemskému jezdci je o devět let méně. Jsou to lidé, kteří i přesto, že přišli o jednu, či obě dolní končetiny zůstali aktivní, lyžují, sportují, jen jaksi pro běžné cesty do práce a na výlety se museli posadit, protože na sněhu v létě, své lyže příliš neužili.

Bude-li tomu skutečně tak, pak bude součástí tohoto článku fotografie. Nepovede-li se, přibyde tato později v článku dalším, protože já cíle, které si stanovím, plním, bez ohledu na dobu trvání, či počet jízd, které musím udělat.

Každému z jezdců, které mám možnost učit a vzdělávat předávám i etiku jízdy a jezdců. Nechci totiž aby elektrické jednokolky byly shodně jako elektrická, či standardní kola, či elektrické koloběžky, záminkou a následně důvodem nátlaku pro jejich odstranění z ulic. Přeci jen každá záminka je dobrá.