Těžit zlato ze země se nevyplatí, víc ho leží na povrchu

V názvu dnešního příspěvku jsem si dovolil použít modifikovaný název článku, který jsem den po mezinárodním dni práce nalezl na stránkách serveru MOBILMANIA, na který jsem před více než dekádou také svými články přispíval.

To však není důležité. Důležitý je článek, který se v originále jmenuje „Těžit zlato ze země se nevyplatí, víc surovin je ve starých mobilech“. Je to článek velice stručný, ale svým obsahem říká podstatně více než mnohé jiné. Možná se ptáte proč? Rád Vám odpovím.

Důvod je prostý, konečně se na stránkách, kde se standardně objevují novinky v podobě nových přístrojů a technologií objevila i skutečnost, která s těmito souvisí, a to podstatně hlouběji, než si mnozí dokáží zatím představit.

Za každým novým výrobkem je totiž obrovské (a to myslím skutečně enormní) množství odpadu, který vznikl primárně při jeho výrobě v celém subdodavatelském řetězci a nejenom to, koupí nového výrobku totiž často vytvoříme další odpad z „odložení“ toho starého.

Již čtvrtým rokem principy související s těmito skutečnosti vyučuji ve firmách i školách a již čtvrtým rokem hledám, spolu s partnery možnosti dalšího využití, které je často mimo primární oblast originálního určení, ale je mnohonásobně výhodnější, a hlavně je schopno prodloužit předem definovanou dobu „JEDNORÁZOVÉHO VYUŽITÍ“ na dobu bez data spotřeby, tak dlouhá totiž může být.

Ano mobilní telefony mají v sobě zlato a nejenom to, ale i další drahé kovy a látky, které se dnes již stávají nedostatkovými a jejichž cena raketově roste (aktuálně se jedná například o kobalt). On totiž drahé kovy v sobě má téměř každý elektrospotřebič.

ANO, to je ten přístroj, při jehož zakoupení odvádíte do kasičky státu a jím určených firem bonus v podobě „šrotovného“, či chcete-li recyklačního poplatku. Další peníze pak dáváte dobrovolně ze svých daních za odpadové nádoby, dáváte je z firemního zisku za evidenci obalů a management odpadů a tam se často jedná o statisíce a miliony ročně a dává se mnohem více.

Dává se i přesto, že dobrodinci, jejichž jméno je uvedeno na sběrné nádobě, jsou dotovaní, aby dobro, které dělají pro nás pro všechny, je tak nebolelo. Je však na místě otázka, kde tedy ZLATO, WOLFRAM, KOBALT a mnoho dalších vzácných látek končí?

A nejenom ony. Kde asi končí zisky z jejich prodeje?

Tato otázka je obzvláště palčivá podíváme-li se na ekonomické přehledy dobrodinců, které dokáží být dlouhá léta v červeném poli a jen občas se lehce zhoupnou nad nulu, aby se nadechli k dalšímu výkřiku mantry DOTACE, KDE JSOU DOTACE?

Vypadá to, jako, kdyby se od dob císaře Rudolfa, zase tolik nezměnilo, alchymisti žijí stále, ti dnešní však dokáží to, na co by ani Rudolf nepomyslel, nechávají zlato zmizet.

A ono mizí.

Stejně jako zelené louky.

Stejně jako zdravé stromy v našich lesích.

Stejně jako voda, které se lidská ruka ani nedotkla, ale lidská pokladnička za ni zaplatí hned dvakrát.

Když jsme u té vody, měl jsem možnost přečíst zajímavý článek zabývající se dotačním programem „na vodu“ a „vodohospodáři“. Potvrdilo se z něj, že ke zlatu a kobaltu a já nevím, čemu ještě se na seznamu rýsuje i voda, protože plýtváním, se zvyšuje hodnota.

Moc se mi v článku líbil odkaz na tuzemského zachránce, který na svých stránkách vážně říká, že chcete-li vodou z koupelny, či kuchyně spláchnout, musíte si od nich nejdříve koupit za pár desítek až stovek tisíc čističku šedé vody. Bez ní to prostě nejde.

Věřím, že tento článek Vás motivoval na svolání sbírky všech Vašich starých mobilů a elektrospotřebičů a dalších položek, abyste je ze svého závodu mohli darovat pro dobro věci.

Nebo se raději zamyslíte, zda-li by to celé, nešlo udělat jinak, napřímo, bez prostředníků, kterým přesto, že často nic nedělají zůstane v pokladně mnohonásobně víc, než Vám, kteří jste práci odvedli a ještě si za ni sami následně zaplatili.