Dobrý den. Po několika letech, kdy publikaci příspěvků mého blogu jsou určeny dny od pondělí do pátku si Vás dovoluji oslovit v neděli, den nejen nepracovní, ale i sváteční. V den, který pro mne, a nejen pro mne, znamená mnoho, jen ne absenci práce.
Dnes je totiž SEDMNÁCTÝ LISTOPAD
SEDMNÁCTÝ LISTOPAD DVATISÍCEDEVATENÁCT
Dnes je třicáté výročí SAMETOVÉ REVOLUCE
17.11.1989
Pro mnohé jen těžko představitelná doba, pra-věk. Bez mobilních telefonů, internetu, sociálních sítí, politických stran a nejednotných názorů.
Pro pamětníky doba států obklopených hranicemi, na kterých hlídkovali muži s nabitými samopaly.
Doba hranic vybavených průchody, na kterých dlouhé fronty aut ukazovaly, jak se máme dobře
Doba, kdy nejdůležitějším jazykem, kromě mateřské českoslovenštiny byla Ruština, a písmem azbuka
Doba, kdy rudý šátek pod krkem nahrazoval odznak Jiskry, aby pak nahrazen byl kravatou.
Doba, kdy západ byl bezpečně zavřen za železnou oponu.
A to vše až do dne, který přesně před třiceti lety vše změnil.
Nebyl výstřelem z Kanónu, byl dnem modřin a emocí, které zachvátily zemi rychleji než oheň.
Byl jsem ve čtvrtém ročníku gymnázia, připravoval se k maturitě a ani jsem netušil, že nebude trvat dlouho a vše co jsem naučil za čtyři roky v některých předmětech, budu muset zapomenout a vyměnit to za jiné informace.
Za tři dny od 17.11.2019 jsem začal psát a už jsem nikdy nepřestal a jediné co se změnilo je forma záznamu. Zatímco tenkrát má slova odkopávala inkoustem na řádkovaný papír, dnes odkapávají skoro již dvě dekády na elektronickou plochu připomínající čerstvě napadlý sníh.
Zatímco dříve končila má slova v knihách skrytých v mé knihovně, nacházela ta následná cestu do světa na prostoru zvaném internet.
A dnes, po tolika úderech prstů našla cestu k Vám.
Je to již třicet let
A mně mrazí, stejně jako tenkrát skutečnost, že slova mají sílu povodně
A povodeň nese život i smrt
Vše v jednom okamžiku, vše spojené.
Čeho se bojím je led, který přichází s úsměvy tváří nad čistými štíty
Promrzá zem, které tak dlouho trvalo, než roztála a namísto plodných a živých lánů tundra žluté řeky nahrazující černé tekuté zlato.
Je to třicet let
Mně místo osmnácti je čtyřicet osm
Mé srdce i duše jsou však stejně mladé
A mé oči, slouží k tomu abych viděl, ne abych si nechal zakrýt výhled za oponu, ze které opadává stará rez, aby se opět zaleskla ve své rudé kráse, zlatého nářadí dělníků moci.
Je to třicet let, a proto s Vámi dnes
Slovem
Mlčím
A
Křičím
Zároveň