V oku psavce

O OKU, ne OČÍCH, se v měsíci září hovořilo často. Jedno oko ničilo, druhé zářilo radostí z budoucnosti, a nikomu nevadilo, že není druhé, a to v jednom, ani druhém případě. To že součástí názvu je slovo „psavec“ také není bezdůvodné, nazývat spisovatelem, či redaktorem, se totiž nemohu.

Nemám na to školu a zaměstnávám se sám, proto má vizitka již čtvrtým rokem nese jen jméno mé vlastní, a to mé vlastní společnosti, či činnosti, kterou se zabývám.

Psaní je pro mne stejně důležité, jako pro jiného sklenka tvrdého, či šálek kávy. Bez něho bych se cítil nesvůj. Své příspěvky píši do budoucnosti, protože daří-li se vyjdou až za 14–20 dní poté, co je napíši. Mohlo by se zdát že v době informačních dálnic, píši pro zatracence, či zbytečně, protože téma je už dávno pasé, ale mohu Vám garantovat, že tomu tak není.

Já sám jsem mnohdy překvapen aktuálností příspěvků, které vyšly před rokem, dvěma, či třemi a na které mne upozorňuje strýček FACEBOOK. Stejně tak jsem byl překvapen silou příspěvků, které jsem ještě před dvěma lety vždy o víkendu publikoval na mediu bývalého ministra financí, a které jsem jen kopíroval ze svých textů starých dalších 18 let.

Stejně jako je tomu u dravce, i u psavce je oko často tím pravým orgánem, který zachytí téma. Někdy jen podvědomě, jindy cíleně a pak ho předkládá radě mozkových závitů ke zpracování.

Dříve, když jsem ještě netrávil tolik času v továrnách svých klientů, jsem psával průběžně, po celý pracovní týden a zpracovával tak své nápady, myšlenky a pocity začerstva. Dnes jsem tři dny v týdnu od rána do večera v továrně, abych pak na hotelu a zpracovával výstupy a postupy pro následující den a když ve čtvrtek přijedu do Plzně, čekají na mne v kanceláři další postupy a práce, která nepočká. A víkendy, ty zčásti také trávím v práci a například ten poslední zářijový, byl plný krásných setkání při akci Otevřené Ateliéry, ve které jsem v krásných prostorách hotelu IBIS měl možnost ukazovat návštěvníkům nejen jak z rozbité gramofonové desky udělat unikátní poklad, ale i to, že plýtvat, není třeba, stejně jako vyhazovat peníze z okna.

A když zrovna nejsem v práci, v kanceláři, či továrně, nacházím svou potěchu na jednom kole, které mne nese krajinou plnou mlh a slunce a mraků a lidí a úsměvů a otázek a života, který svou jízdou neničím, ale mám možnost vnímat mnohem více a tomuto způsobu života učím i jiné.

Ano jsem psavec, a jsem na to hrdý.

Nemám na to diplom, ani certifikát a hrubka se jistě najde v každém, z mých textů, ale já slova vdechuji i vydechuji a nezachytí-li jejich nečistotu některý z dostupných filtrů, skončí na ploše dopadové plochy plic v podobě čisté stránky.

Ano jsem psavec a dokáži nejen o psaní, ale i o práci kterou dělám dlouho hovořit a čas,

čas je mým přítelem, s nímž ruku v ruce kráčím, či jedu a netlačím na něj a on netlačí na mne. Jsme v souznění a harmonii. Ti, kdož mne znají osobně ví, že nechodím rychle a neběhám a nepopoháním k běhu ostatní. Snažím se totiž vnímat každý krok, každý pohyb, každý záblesk a každý zvuk, abych je mohl svou nervovou soustavu nechat přepracovat do podoby psaného textu, které čistou bílou tabuli začne proměňovat ve svět, který znám a ve který chci ten stávající změnit.

Do e-mailu mi denně chodí nabídky, že ten, či onen bude psát a dělat mé práci reklamu, a to jen dolar za slovo, větu, či někdy článek. Myslím, že kdyby mi někdo platil za ta má, byl bych již mužem bohatým. Mužem, jenž by se nemusel rozmýšlet bude-li jíst dnes, či nechá-li to na zítřek, vždyť to bude také den.

DEN JAKO STVOŘENÝ NA TVORBU SVĚTA BEZ ODPADU A PLÝTVÁNÍ.

A já Vám přeji, aby stejně úspěšný, byl i ten Váš.