Vír času minulého

Ačkoli se píše rok 2018 a začal podzim, není to tak dlouho, kdy jsem měl možnost nahlédnout do minulosti. Nejen do dob svého dětství, ale mnohem, mnohem hlouběji. Do dětství a mládí mého dědečka narozeného v roce 1923.

Ano čtete dobře Tisíc Devětset Dvacet Tři

Pro mnohé čtenáře kmet, jehož věk rovná se číslu vyššímu než součet věku jich samých a rodičů. Pro mne DĚDEČEK.

Muž, který si nikdy na svůj osud nestěžovat a nestěžuje si ani nyní.

Chodí, Pije, Jí, sám se obléká, jen vše dělá pomaleji než dřív.

Chodí vzpřímeně.

Přesně tak, jak vždy chodil před žáky, které učil kráse jazyka nejen mateřského, ale i německého, či anglického a samozřejmě z nutnosti doby i ruského.

Jezdí na elektrické tříkolce a jak sám říká, je E-MOTION vděčný za to, že mu pomáhá dojít tam, kam by již nohy nesly ho příliš dlouho.

Ačkoli je dělí od sebe 60 let, připomněla mi jeho slova video blog pana Kristiana Gambiraži, konkrétně pak příspěvek nazvaný „PROČ JEZDÍM NA VYSAVAČI“

Oba jmenovaní totiž díky E-MOTION objevili čas.

Ne ten, který mají na zápěstí, v mobilech, na displejích a cifernících všech druhů, ale čas, o kterém nevěděli že mají, protože jej nevnímali.

Ze vzpomínek dědečkových mne v této souvislosti nejvíce dojala slova ve který vzpomínal na mou babičku, svou ženu, která zemřela před sedmi lety a s níž prožil více než 65 let ve šťastném manželství.

Nejintenzivnější vzpomínky má z dob, kdy už babička nemohla sama chodit a on ji vozil na invalidním vozíku. Byly to poslední roky jejího života, ale dle slov dědečka, roky naplněné tak intenzivním vnímáním času, že se mu vzpomínky vybavují nejčastěji, a to nejen při návštěvě hřbitova, kdy nezapomene vždy přinést květiny, které měla babička tak ráda.

Přiznám se, že já sám jsem začal čas vnímat jinak až právě poté, kdy jsem poznal elektrickou jednokolku a krátce po našem seznámení jsem i založil základy E-MOTION, které znamená nejen Elektro-Mobilitu, ale právě EMOCE které, jak jsem měl možnost tolikrát poznat, vyplývají právě z odlišného vnímání času.

Dědeček, ani já, se neutápíme v minulosti

Jen se jí dotkneme, pohladíme konečky prstů a jdeme dál, dopředu, o poznání vzpomínky moudřejší

Jsme jen lidé. Nejsme bohatí tak jak je dnes bohatství definováno, přesto si myslím, že na stránkách FORBESU, MONTY RICH a dalších časopisů, by se naše příběhy a tváře nejen, že neztratili, ale byli by i nezapomenutelné právě pro to, co jsme – lidé

Ne bankovní účty

Ne NEJ-BOHATŠÍ

NE nej-krásnější

Jsme lidé, kteří mají čas

A jak jste na tom Vy?