Virtuální realita tu vždy byla, jmenovala se FANTAZIE

Dnes, poslední den měsíce září, roku 2017, jsem se ráno projížděl prázdnou metropolí západních Čech a hlavou mi probleskla následující myšlenka, která ji již neopustila, dokud jsem nesedl ke svému počítači a nezačal plnit prázdný papír těmito řádky.

Možná, že s tím souvisí i skutečnost, že se mi ten den, podařilo na poslední chvíli koupit zářijové číslo časopisu virtuální reality. Jmenuje se XB1 a pro ty z Vás, kteří žili část života ve století minulém přidám název předchozí IKARIE.

Nevíte, co to je?

Tak běžte na sociální síť MAGEO, která se dříve jmenovala MAMEDIA.

Co, že ani tu neznáte?

Tak si nejsem jist, zda-li jsem tady ve správném čase a na správném místě.

Přidám však vysvětlení.

XB1 je časopis SCI-FI. Nejstarší na trhu. Časopis, který vydávají lidé, jež dokáží virtuální realitu bravurně popsat, i ocenit, a to již po dobu podstatně delší, než se výraz virtuální realita vůbec objevil.

MAGEO, je dle mého názoru jedna z nejstarších sociálních sítí v Čechách a kdo ví, možná i na světě. Existuje již od devadesátých let, a i když mění se témata, myšlenka zůstává – spojovat ty, kteří chtějí býti spojeni zálibou, či myšlenkou.

Žijeme v době kdy ekonom PIKORA objíždí stát a mluví o PRŮMYSLU 4.0, nestíhaje si ve spěchu rostoucí lidské i zvířecí rodiny uvědomit, že je již na postupu další evoluční stupeň nesoucí název 5.0.

Žijeme v době, kdy se rozplýváme nad realitou virtuální, zapomínajíce pít, kolabujeme dehydratací, neuvědomujeme si již, proč bychom měli ještě zvedat sklenku k ústům, když jako hrdinové užíváme si průzračných toků a pramenů.

Žijeme v době, kdy namísto sexu, nosíme pod šaty vibrační tělíska, která přináší nám doteky těch, které zrovna nevidíme a když se potkáme, jen zvýšíme na vibracích, abychom nemuseli odtrhávat prsty a zrak od klávesnice.

Žijeme v době, kdy běžecké pásy umístíme si nad řeku a pěšiny a les a pohledem z okna užíváme si krajinu pod nohama, běžíce na nekonečné smyčce utkané ze střev země, které se tak vyhýbáme.

Procházíte-li pracovní inzeráty a noviny, a novinky, zjistíte, že ruce nemusí umět víc, než hýbat myší a projíždět klávesy generujíce tak kód nového světa, vítězů přeborů, v nichž namísto potu, tečou roztavené obvody a elektronky vzpomínající, kde je jim konec, roztékají se v slzách radosti nad potomky, kteří si jich ani nevšimnou.

Továrny nebudou třeba v době virtuální reality.

Proč by byly?

Stačí přeci jen kóje, do kterých uzavřená těla budou vnímat krásu života, aniž by sama musela žít.

A když se to tak vezme, nebudou třeba ani prsty, ani ruce, či nohy.

To vše totiž dostane do vínku každý s první várkou antivirů a očkování v podobě čipu na štěstí.

Mám v ruce časopis XB1. Cítím vůni tiskařské barvy. Vnímám obsah. Listuji stránkami a až dostanu hlad, neponořím se do hloubky internetu, ale půjdu do lesa, natrhám si houby a doma si je s kmínem a trochou soli připravím s sním spolu s krajícem odkrojeným ze včerejšího chleba.

A když je nenajdu, nevadí. Dám si na chleba sůl.

Nezapomeňte na FANTAZII.

Bude-li totiž nahrazena uměle, může se snadno stát, že zmizí a s ní i lidé