Zahořklost státníkova podruhé

Zahořklost státníkova podruhé

Když jsem v na konci října roku 2014 psal článek o Václavu Klausovi s názvem Zahořklost státníkova, jenž vyšel na serveru iDNES 1.11.2014 netušil jsem, že se tento stane s naprostým přehledem vítězem nevypsané soutěže o nejčtenější blog.

Ke dni vydání napsání tohoto příspěvku má 12.667 přečtení, a to pro mne není vůbec málo.

Vzpomínka na tento článek mi vytanula na mysli jako první v okamžiku, kdy jsem na hlavní stránce seznam.cz uviděl následující titulek

RUSKO NENÍ PRO ČESKOU REPUBLIKU ŽÁDNOU HROZBOU, TVRDÍ KLAUS

Názory zahořklého státníka a bývalého prezidenta ukazují, jak silné odpojení od reality může vyvolat pětiletý pobyt na Pražském hradě, a to nejen v pozici prezidenta státu, který se rozléhá pod ním.

Rusko, které dlouhá desetiletí sousedilo se Slovenskem, s nímž jsme tvořili jeden stát, je to samé Rusko, které vyslalo v 68 roce na krátkou pomoc vojsko, které zapomnělo kudy zpátky a cestu hledalo hodně, ale hodně dlouho. Rusko, které je jednou z jaderných velmocí. Rusko stát řízený z pozice moci samojediného vládce, kterému je líto, že nemůže použít pro svou pozici lepší výraz než prostý prezident. Rusko s téměř 150.000.000 obyvatel, z nichž většina už řadu let nemá ani na základní potřeby pro uspokojení sebe a své rodiny.

Tak tohle Rusko není pro naší zemi hrozbou.

Pro všechny ostatní ano

Jen pro Čechy ne.

Čím to bude?

Naším pro ruským prezidentem, či tím že na všech úřadech a v politických funkcích se opět oprašují rudé vlajky a stranické knížky stávají se zase klíčem k moci a úspěchu?

Či tím, že zde žije Václav Klaus a další Václav Klaus učí studenty co je a co není správné?

Kde získává svou jistotu bývalý prezident?

Kde se v něm bere prozření?

Že by přišlo se skutečností, že globální oteplování je jen zelená pohádka, vždyť je přeci větší zima. Či s tím, že Donalda měl rád už jako dítě, či spíše strýčka skrblíka, ten mu byl vždy bližší, když dával ho za příklad synovi s jasným stanovením cíle a cesty.

„Za pravdu se nenajíš hochu, ale když budeš dobře a dlouho lhát, můžeš pořádně zbohatnout, Podívej se na mně, kam jsem to dotáhl“ a ukázal rukou z okna hradního paláce na zemi pod ním.

„Všichni, všichni mne znají a budou znát i tebe, Václave“

Kde ztratil soudnost, víme, ale kde našel zahořklost spojenou až se škodolibostí je jiná otázka.

Že by příčinou bylo zmizení zájmu o nejvyššího? Či pohled na knihy uskladňované na skládkách nesoucích jeho jméno?

Je to závist vůči druhým, co si za kratší dobu dokázali nastřádat ještě víc a přitom nebyly prezidenty. Nevím. Mám však pocit, že prezentovat názory zahořklých nemůže skončit jinak než pachutí v ústech a té by bylo lepší se vyhnout.

Někdo by ji totiž mohl, po dlouhotrvajícím pocitu, zaměnit za standard a zápach z úst se linoucí za odér, který je známkou luxusu a cíl.

Pak by mohla být naše země chráněna nejen moudrostí bývalých prezidentů, ale i pachem, kvůli kterému se jí všichni raději vyhnou.