Zvyk je železná košile. Opravdu?

Nevím kdy tomu bylo poprvé, ale pár desítek let to jistě bude, kdy jsem uslyšel větu, že zvyk je železná košile, úplně poprvé. Když jsem se na to zeptal svého dědečka, řekl, to je u něho jednoduché, uslyšel ji před 93 roky od svého tatínka.

Nespletl jsem se.

Skutečně před DEVADESÁTI TŘEMI roky.

V době, kdy již v raném věku pomáhat rodičům s prací v domácnosti a na zahradě bylo samozřejmé.

Nevím, kdo z Vás, ale troufnu si říci, že jen málokdo z nás vlastně vyzkoušel, jak se nosí železná košile.

Já to nebyl.

A proto skutečně nevím, zda-li nemůže zreznout, rozpadnout se, či změnit skupenství, stav či podobu. Profilový obrázek k dnešnímu článku ukazuje, že vše může být jinak, a to platí i v tomto případě.

Zatímco v minulosti učili dospělí děti, stává se dnes čím dál častěji, že děti učí dospělé.

Nemluvím jen o počítačové gramotnosti, schopnosti ovládat a býti ovládán nejmodernějšími elektronickými vládci, pardon pomocníky, ale i o tom že na čekání na změnu už je pozdě, a je třeba měnit.

O slečně jménem Greta Thunberg jsem již psal, a právě ona je nejlepší ukázkou toho, kdy se takto děje.

Nemyslím si, že bude nosit železné košile.

Nemyslím si, že staré zákony platí na věčnost

Nemyslím si, že politik je více než člověk ani to, že peníze či značkové oblečení, či ústa plná slibů vypouštěných za jedovými zuby, jsou pravdivá.

CO si však myslím je, že se změnou bychom měli začít v okamžiku, kdy se dozvíme, že se jedná o neměnný stav.

Dnes je první duben (SKORO) a já v době, kdy píši tyto řádky na židli svého dětského pokoje vidím tento obrázek. O patro, níž sedí můj dědeček a za chvíli k němu sejdu a budeme zase probírat některá z načatých témat, vzpomínat i myslet na budoucnost s níž váže se i spolupráce na společné knize.

Název už má. Stejně jako téma, jediná drobnost, která jí ještě vadí na kráse je, že její listy jsou zatím prázdné. Ne však na dlouho. Postupně je budeme plnit a pak ji společně pokřtíme, jeden téměř stoletý a druhý o polovinu mladší a přesto, na jedné lodi a namísto železných košil vzali jsme si oba motýlky z gramofonové desky.

No řekněte sami, nemáte cukání už držet v ruce knihu dvou lidí?

Nemáte cukání říci, děkuji pane profesore, jsem rád, že ještě žijete a jste tak plný sil.

Nemáte chuť sundat tu železnou košili, protáhnou si záda a ztuhlé svaly a rozhlédnout se kolem ve své výšce neshrbeno hřbetu?

Máte.

Tak na co čekáte?

Je to jen na Vás bude-li vaše košile i Vaším posledním útočištěm, či půjdete-li světlu vstříc vzpřímeně a s úsměvem který říká

SVOU PRÁCI JSEM MILOVAL

SVŮJ ŽIVOT JSEM ŽIL